na Blog.cz

Pokud jste pravidelný návštěvník tohoto blogu mohli jste si všimnout,že často mluvím o koni jménem Timea. Až právě teď jsem poznala,že to je kůň mého srdce. Cítím jak strašně mi chybí a jak ráda bych jí zase viděla. Byla to moje stará babička. (Ne neumřela, ale já už jí nevýdám nejsem v tom JK kde je ona). Mám s ní mnoho zážitků, na které nikdy v životě nezapomenu- nezapomenu NA NI. Na to,že jí bylo 23 měla stále plno elánu. Pamatuju si, že když jsem nastupovala do toho JK a koukala se na internetu na koně,které tam jsou Timka mě jistým způsoem zaujala a já ji chtěla dostat na starost(každý jezdec měl přiděleného koně). Když se mi poštěstilo a já ji opravdu dostala v duchu jsem tajně skákala radostí. Pamatuju si na ní svojí první jízdu. To jsem měla ze všho strach a nějak si semnou dělala co chtěla. Já jsem jí nezvládala. Prostě si semnou cválala kdykoliv chtěla a vymetala semnou stromy. Já jsem se jí pak bála. Pamatuju si,že mi jednou utekla s napůl rozeplnou uzdečkou,která spdala na zem a ona běžela do výběhu. To jsem o ní měla taky veký strach,aby se jí to nějak nezamotalo mezi nohy a ona nespadla. Naštěstí to skončilo pouze roztrhlým nánosníkem. Když mě to po jisté době trochu přešlo vyjeli jsme si s jednou holkou ven bez sedla jen krokem,prototže bylo nesnesitelný horko a hovada nás prudily.Když už jsme se vraceli směrem domů tak se mi rozeběhla natlačila se na toho druhého koně zachytilo mi to nohu a strhlo na zem, když už jsem byla na zemi vidím utíkat Timku dál a jak na mě cvála ten druhý kůň.

Naštěstí ho kámoška stočila a já jsem se uhla.Po chvilce Timuška zaregistrovala ,že na ní nesedím a zastavila a počkala až k ní dojdu.Narazila jsem si zápěsti a odřela bok takže jsem od té doby měla zase strach a chodila s ní jenom na procházky na ruce nebo lonžovala. Ze země je to úplný andílek. Procházky s ní byli nepřekonatelný. Chodila jsem s ní i v děšti, v horku, v zimě, v bahně. Jednou v dešti se lekla srnky a nohy se jí skloutly a ona spadla což mě velmi vyděsilo, protože je starší a křehčí. Takový pocit už nikdy v životě nechci zažít ! Bylo to strašné ! Ale naštěstí byla v pořádku. Postupem času strach přešel (můj přípěh o strachu si můžeš přečíst tady). A já jsem si na ní opět sedla a šla na jízdárnu. Tentokrát jsem se všemu smála,když se náhodně rozcválala, tlemila jsem se. KDyž semnou najela do stromů a schodila mě o ně smála jsem se tomu. A časem jsem se jí naučila i ovládat. Ucítala jsem tu dobu,kdy se chce rozeběhnout a já jí udržela a nepovolila.Věci se měli dobře :) A můj příběh s ní měl nakonec happy end. Stále na ní vzpomínám a ještě o ní rozhodně uslyšíte, protože to pro mě byla jeden z koní,který mě mnohé naučil.